Přijmout odpovědnost i za to, co nechceme, ale potřebujeme
V české kotlině se díky GDPR vzbudilo obrovské pozdvižení, že nevíme to či ono, nevíme, jak máme zpracovávat osobní údaje, kdo je správce, kdo zpracovatel a dokonce, zda mám mít DPO či nemám.
Právo je krásné v rozmanitosti a výkladu. Legislativec nemůže vše upravit dle jasných pravidel, důsledkem by byl chaos u neupravených událostí, které by bezpochybně mohly nastat. Proto nechává určitý prostor k vlastní racionalitě každého jednotlivce. Bohudík. To, že GDPR umožňuje různý výklad, je jasným krokem, kam by se mělo právo vydávat a vydává. Právě tlakem na autonomii každého z adresátů, tedy těch, na které každý zákon či předpis dopadá. Tímto se dostávám k odpovědnosti každého z adresátů za své chování vůči pravidlům. Jako advokát se setkávám s jednáním některých lidí, které hraničí s předpokladem § 4 občanského zákoníku – „každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka…“. Průměrný rozum zahrnuje i odpovědnost za jednání typu, co podepisuji, za co jsem odpovědný v rámci zaměstnání i v rámci obecných vztahů ve společnosti. Aktuálně se začíná otevírat téma tzv. advokátního procesu, tedy povinné zastoupení advokátem. Tento počin rozhodně vnímám za pozitivní posun, a to právě z důvodu odpovědnosti. Každý musí přijmout tu skutečnost, že není odborník na všechno, na každé jednání po celý život.
Jako DPO zjišťuji, že některé společnosti nepovažují ochranu osobních údajů za jakkoliv důležitou, obvykle právě ty, které si vytváření „soulad“ s GDPR po vlastní ose, bez pomoci odborníka. Často, i přes jasnou povinnost jmenovat DPO toto nedělají a vlastně ani nemají argumentaci, proč DPO nemají. Právě odborník určuje postup a způsob řešení jakéhokoliv problému. Na druhou stranu se setkávám s tím, jak některé subjekty údajů (fyzické osoby, k níž se osobní údaje vztahují) jsou přesvědčeny o svých neomezených právech, a to tak skálopevně, že zatěžují jak osoby povinné v rámci GDPR, tak i správní orgány. Právě toto je důsledek dlouhodobého snížení odpovědnosti za své jednání a důvěry, že „někdo to za nás vyřeší“. Tím někdo chápou obvykle stát. I když s něčím nesouhlasíme, neznamená to, že je to pro společnost špatně.
Stále věřím, že se, díky své práci, setkávám pouze s excesy u naprosté menšiny společnosti a pokud je to jinak, tak jsem přesvědčený, že do budoucna bude každý z nás ochoten využívat odborníky na činnosti, ve kterých odborníkem není.